Na období mateřské dovolené jsem si dala za cíl, že se zlepším v portrétním fotografování. V minulých dnech jsme trénovali na Konopišti, výzva byla najít za horkého dne a jasného slunce místo, kde by bylo alespoň trochu použitelné světlo. Opravdu nadlidský výkon…
Návštěvníci Konopiště, zejména maminky s dětmi, co tam hojně chodí, si zřejmě mysleli, že jsem psychopatka, co trpí narcismem, neb jsem v kočáře tahla stativ a na každém zajímavém místě jsem si dělala fotku sama sebe naněkolikrát…
Nejlepší pak byla vždy otázka kolemjdoucích “a nechcete, paní, vyfotit?”:-D
Mělo jít jen o hledání vhodného světla pro účely budoucího fotografování, ale vznikly z toho nakonec docela hezké fotky, škoda je vyhodit, že;-)
Nejkrásnější světlo jsme nakonec našli až v pět hodin u samotného zámku Konopiště, kdy se sluníčko konečně schovalo za hradby i dále od zámku byl již stín, který byl jednolitý, ale ne moc tmavý, protože tam bylo roztýlené světlo z okolí, kde ještě svítilo sluníčko. Tohle byla skoro poslední fotka po 2 hodinách zkoušení…
Růžové kojící letní šaty ze sekáče za 80 Kč. K tomu se váže velmi vtipná historka, jak jsem je kupovala.
Sháněla jsem šaty, ze kterých se dá kojit, abych je mohla mít na křest. Jelikož v bazarech po internetu jsem nemohla nějak nic moc najít a hlavně mít jistotu, že z toho opravdu potom nakojím, tak jsem se vydala se všemi třemi dětmi do místního velkého sekáče.
Jasmína s Kryštofem pojali nápad, že by se mezi stojany s oblečením dalo skvěle honit. Takže se začali honit, pyštět, bafat na sebe. Kryštof to potom zdokonalil tak, že se začal schovávat mezi oblečení, aby ho Mína neviděla a pak na ni různě zezadu bafnul a vylezl zase do druhé uličky.
Rozárka dostala hysterický záchvat a nebyla k utišení, tak jsem ji v obchodě dala k prsu a kojila za chůze. A právě při kojení jsem tyhle šaty našla:)
Když jsem byla v plném proudu kojení, mléko stříkalo ze začátku kojení, tak přišel Kryštof, že se počural (resp. naštěstí jen přičural, ale čurat potřeboval). Doma už plenku nedáváme, převlékáme třeba 20x za den, ale do města jsem plenku dávala, načež jsme den před tím večer s manželem diskutovali, že to není striktní a že by bylo dobré ji sebrat úplně, aby se odnaučil používat plenku jako záchod. Tak jsem si říkala, že dobře, že budu důsledná, tak jsem ji jednou nedala. Ale měla jsem ji s sebou! Jelikož jsem musela kojit, aby nebylo mléko všude kolem a aby Rozárka nebrečela, měla jsem v obchodě kočár se všemi věcmi a východ a tráva, kde by se dalo čurat, byl daleko, tak jsem se rozhodla nebýt důsledná a dát Kryštofovi plenku, aby se vyčural do ní. Obléct kojící jednou rukou plenku fakt nejde! Takže Mína mě pomáhala a ve dvou jsme oblékaly Kryštofovi plenu, aby se mohl vyčurat.
Oddechla jsem si a nechala děti svému osudu. Ječely, pyštěly, honily se až se ozvala velká (dutá?) rána, kdy Kryštof zakopl o kovovu tyč dole pod prádlem a hodil záda na hlavu. To už prodavačka nevydržela a přišla mi domluvit. Já jsem jen odpověděla naprosto rezignovaným dojmem “Ano, já vím…”.
Takže jsem se rozhodala děti uklidit do kabinky a jít zkoušet vybrané modely. Děti se rvaly a ječely a v kabince je to nebavilo. Vytahla jsem to jediné, co jsem v kočárku měla, zeleninové mastné chipsy z DM drogerie, které jsem před tím koupila. Děti sice papkaly, ale nastal další problém – velká hádla o to, kdo bude drže pytlík. Takže se celou dobu hádaly o to, kdo bude chispy držet. Nicméně jinak byly na místě, jaký úspěch!
Když jsem lezla z kabinky a prodavačky viděly děti s mastnýma rukama od chipsů z červené řepy, tak asi viděly hvězdičky:) Ruce jsem utřela, šaty jsem koupila a rychle jem vypadla.
Ještě před časem bych si myslela, co to je proboha za neschopnou matku, co si neumí uklidnit v obchodě svoje nevychované děti. Že jí to není blbý, že ty děti tak strašně zlobí a honí se mezi oblečením a nakupujícími? Ale nyní mi to bylo, upřímně, všechno úplně jedno. Chtěla jsem si jen něco koupit na sebe…
Na příště už opět vybírám věci na internetu. Lepší se splést a šaty třeba pak zase prodat dál, než jít se 3 malými dětmi kupovat něco na sebe!:-)
Prodavačkám se dodatečně velmi omlouvám, měly s námi svatou trpělivost, že nás nevyhodily z obchodu (asi mají samy děti:).
Klády u dětského hřiště se mi na portéry moc líbí, ale bohužel světlo tam nebylo vůbec dobré, po retuši v programu fotky celkem ujdou…
Moje oblíbené místo na focení s výhledem na Konopiště. Co čert nechtěl, opravuje se střecha a tak dominanta opravdu není nakonec moc fotogenická. Dneska jsme fotili přímo pod věží a dělníci, co opravovali střechu nahoře, měli asi docela zábavu:)
Tohle už jsou fotky právě z pod té střechy. Za mě druhé nejhezčí světlo a hlavně barevnost pozadí. I když skrz listy bohužel sem tam sluníčko prosvítá…
Tahle je nej. Vykulené miminko:-D Ta bude jednou v Rozárčině fotoknize;-)
Poprvé od porodu jsem zvedla obě děti zároveň, au… neměla jsem to dělat, docela mě pak bolelo břicho…
V ekovláčku nás vyfotila jedna maminka, co jela s námi v “kupé”:)
A trocha reality na závěr. Momentka, kdy Kryštof reklamuje, že mu zrmzlia teče a mě ubíhá limit, po kterém se vypne živý náhled na hledáčku pro focení na samospoušť a musela bych zpět k foťáku i s Rozárkou, tak jsem prostě “cvakla”, aby se limit protáhl. Na fotce držím tekoucí zmrzlinů, Rozárku, které ve chvíli, kdy mačkám, padá dudlík – vidíte v dolním rohu:-D
A je zde vidět, že úsměv na fotkách mimo záběr zas tak široký nebyl:-D
A o držení miminka v této situaci snad ani nemluvě… 😛
Doufám, že jsem vás pobavila. My jsme si to dnes i včera s Kryštofem moc užili. Zítra se nám vrací Mína ze školního pobytu, tak už tolik času a pohody nebude. Je to opravdu rozdíl, když má člověk na hrbu jen dvě děti a není vázán žádným režimem školy… ach ach, kde že ty loňské sněhy jsou…
