Přečtěte si inspirativní osobní příběh Emy, které v těžkých životních byl oporou náš společný koníček – šití.

Moc děkuji za zaslání.

Text i fotografie: švadlenka Ema.

Přemýšleli jste někdy nad tím, že šití není „jen“ práce a zábava? Že šití, či jakákoliv rukodělná
činnost může působit i jako fyzioterapie a doslova zachránit vám život?
Nechci rozebírat záslužnou činnost, jakou fyzioterapie je a lidi, kteří ji provádí, ale chci vám všem
teď napsat svůj příběh, který vlastně začal nabírat dobrý konec tím, že jsem objevila blog
Ekozahrada Petry Macháčkové.

Můj první „psychický zlom“ v mém životě nastal, když jsem poprve potratila….strašně těžko jsem
se s tím smiřovala. Pláč, zoufalství a 1000ce otázek PROČ? Ale život ke mně nebyl až tak moc zlý,
protože rok na to jsem znovu otěhotněla a byla jsem šťastná…než nadešel den 16.6.2011.
Autobusové společnosti vyhlásily stávku a dostaňte se do práce jak chcete!! Tenkrát jsem se mamce
nabídla, že ji zavezu ráno na 6tou do práce. Bylo jasno, krásný den, sluníčko vycházelo….s mámou
jsme cestu jako správné ženské prokecaly a před bránou firmy se se mnou rozloučila slovy: dávej na
sebe pozor, vezeš si poklad (byla jsem v 6 měsíci těhotenství). No joooo, víš, že jezdím opatrně 🙂
Nasadila jsem si sluňáky, zapla pásy a upravila hezky pod pupík, tak jak mají v těhu být, pustila
Kabáty na cd a vyrazila jsem zpět domů… Tenkrát jsem jela druhou cestou. Mezi poly, podél alej
třešní, předemnou cyklista, za ním auto…. Snad toho blbce nenapadne to kolo předjíždět, říkala
jsem si…. Ne, nenapadlo, ale pamatuji si jen moje slova PANE BOŽE!! PRÁSK! Rána, otočka auta
napříč přes celou cestu a ticho….. Za tím protijedoucím autem se objevilo další, které to první chtělo
předjet. To skončilou kousek od stromu v protisměru. Nebyla jsem v bezvědomí, pamatuji si slova
toho kluka, který byl v tom autě za cyklistou, jak říká řidičce v tom druhém bouraném autě: Pane
Bože ženská!! Proč jste předjížděla???? To už u mě byla přítelkyně toho řidiče a zjišťovala co mi je,
jestli žiju….“Máte prosím mobil? Potřebuji zavolat mamce…já si zapomněla svůj doma“ vysoukala
jsem ze sebe. Ta měla nové číslo a teprve před dvěma dny jsem jí poprve dobíjela kredit na
benzince….a bylo to jediné číslo, které se mi vybavilo….
Pak už jsem se snažila jen vnímat, jestli mám pohyby. Nevnímala jsem moc bolest… Jen jsem se
modlila… Sanitka, hasiči, policie….. límec kolem krku a tradá fofrem do špitálu.
Zkrátím to, ať vás zbytečně netrápím: pouze asi zlomená hrudní kost (nemohli mi udělat hloubkový
RTG), potlučená kolena od palubovky, brutus modřihy od pásů, boule na hlavě od rány do volantu a
auto na odpis… Ale hlavně miminko v pořádku!! Teda aspoň podle všech vyšetřeních.
A jestli jste zvědaví, jak to dopadlo s řidičkou protijedoucího vozidla, tak v odpisu auta jsme si byly
kvit, ona jen lehká zranění po nárazu od airbagu a její manžel zlomenou hrudní kost jako já. A
všechno se to stalo jen proto, že se zapovídala s manželem o tom, jakou barvu tašek na střechu…pak
už nešlo zastavit ani přibrzdil, proto předjela to auto před nimi……
Tak tohle byl druhý „psychický zlom“

Ten třetí nastal při porodu prvorozeného syna, kdy mi málem umřel na porodním sále jen díky
porodní asistentce, která „zanedbala“ ozvy (ale to jsem ještě nevěděla)… Navíc jsem to moc
neudýchávala kvůli nádledku z autonehody. Bolest hrudní kosti mi nedovolovala dýchat nosem,
abych dávala kyslík miminku. Pak se jen pamatuju, jak doktor, kterého zavolala říká: „Proč už není
dávno na sále na císaři??!!! Teď už musí ven!!“ Pak už to byl fofr….3 lékaři, 3 sestry a já už skoro
nevím, jak se malý narodil… ihned ho odnesli. Něco na mě mluvili, ale nikoho jsem nevnímala. Jen
jsem čekala na hlas našeho syna a tiše jsem se modlila, aby byl v pořádku. KONEČNĚ!!! Uslyšela
jsem pláč…..za chvilku mi donesli jen ukázat a já si pamatuju jen ten malinký nosánek mezi
pletenou čepičkou a zavinovačkou.
„Jo ten je můj, ten nosánek má po mně“….
Uběhly 4 dny a my jeli konečně domů…jen ta propouštěcí zpráva se mi moc nezdála: 3 listy A4
papíru….a jelikož mám tetu, která byla porod. asistentkou a sestřičkou na gynekologii, pomohla mi
„přelouskat“, co se tam psalo: VEX (zvon, kterým se vytahuje dítě z těla rodičky), resuscitace syna,
odsátí vody z plic….. Tři dny jsem nosila syna v náručí a jen brečela a brečela!! Hlavou se mi honila
jen jedna věc: ono nestačí, že mi ho málem vzala autonehoda! Málem mi ho zabili i na sále!
Za rok a 7 měsíců se nám narodil druhý syn…. celé těhotenství probíhalo na 1* a hlavně už jsem
rodila jinde 🙂
Jenže vnitřně jsem cítila, že „něco není ok“, ale nevěděla jsem co… Pak mi to ale život ukázal o
téměř 2 roky později…

Psal se datum 5.3.2015 a já byla 19 dní před porodem naší dcery. Jela jsem tenkrát s našim
druhorozeným na dvouletou kontrolu k dětské lékařce. Zajela jsem na parkoviště, ale stála jsem
šikmo, takže jsem potřebovala auto srovnat – nepotřebovala jsem si rozrazit kolo o rantl. Vedle mě
vyparkovávalo auto, tak jsem ho nechala. Až odjede, srovnám se….říkala jsem si. Už jsem to
nestihla… Když jsem se ujistila ve zpětném zrcátku, že řidič auta už je na cestě a pomaličku se chtěl
rozjíždět, zařadila jsem zpátečku a rozhlídla jsem se ještě na obě strany…co jsem viděla, jsem stihla
jen okomentovat slovy: “No to si snad dělá prdel!!!“ Jen jsem se chytla pevně volantu a modlila se,
a nedojde na nejhorší… Jak jsem se spletla! PRÁSK! Boční náraz nás nadzvedl asi o 10 cm a hodil
přímo na trávník o ten boční rantl, kterému jsem se chtěla tak vyhnout. Syn křičel, mně nic nebylo a
jemu, jak se ukázalo, také ne… Vysoukala jsem se z auta, vzala syna do náruče – seděl hned za
mnou v autosedačce – a šla se podívat, co se vůbec stalo… Servaný celý zadek auta, zlomená
poloosa, přeražený boční práh, rozražené kolo a náraz jen 30 cm od místal, kde seděl syn. Auto,
které vyparkovávalo a už se chtělo rozjíždět na tom bylo stejně. A co se stalo? Zfetovaný kluk chtěl
projet tou úzkou skulinou mezi mnou a vyparkovávajícím autem. A i když měl Fiat Uno, nemohlo
se mu to povést. Byli jsme rozraženi jako kuželky… Vybavuji si, jak jsem na něj použila slovník
těch „nejkrásnějších“ slov z učebnice dlaždice. „Co na mě řvete??“ zeptal se…… Mám ho jít
zabít???? projelo mi hlavou. Sebrala jsem se a šla k lékařce, kde jsem ještě upadla se synem v
náručí v plné váze téměř na břicho s nenarozenou dcerou… Všichni jsme byli v pořádku….jen
modřiny, auta na odpis a psychický otřes číslo čtyři…
To už nešlo ustát, ale musela jsem – kvůli blížícímu se porodu, který proběhl naprosto úžasně,
krásně, hladce a byl plný emocí, štěstí a slz radosti – po dvou klucích holčička 🙂
Doma bylo vše v pohodě, kluci úžasně přijali malou, všechno jak z románu. Jenže……
Začala jsem se nimrat v tom, co se mi stalo, klást si otázka PROČ!! Co by se stalo, kdyby… a těch
„kdyby“ se začalo hromadit a hromadit až mě tozevnitř úplně roztrhalo. Vždyť já jsem mohla být už
mrtvá a moje děti taky – VŠECHNY!!! Ale našla jsem jedno pozitivum.
Jak jsem psala o něco výše, že „něco nebylo ok“,přišla jsem na to… Hodně jsem se upnula na
našeho prvorozeného – autonehoda, těžký porod…a i když jsem našeho druhorozeného milovala,
byl tam rozdíl. Nevím, jestli jde mít rád míň nebo víc, ale „něco“ mi mezi mnou a druhým synem
chybělo a to „něco“ přišlo až s druhou autonehodou. „Přijala“ jsem našeho chlapečka….už u jeho
porodu jsem si ho nechtěla nechat položit na sebe, protože jsem se bála, aby byl v pořádku. Chtěla
jsem ho nejdřív nechat prohlédnout lékaři a teprve pak jsem si ho vzala. Byl to jen ČISTÝ
STRACH, který vzešel jako velký bubák z prvního porodu. A tento strach mi nedovolil „přijmout“
našeho chlapečka i když jsem ho milovala!! Bubák byl pryč….než nadešly třetí narozeniny druhého
syna.
Všimla jsem si, že od doby autonehody se mu zpomalil vývoj řeči a to si nevšimnete po měsíci či
dvou… Takže nastalo lékařské „kolečko“ ála foniatrie, neurologie, dětský psycholog… Na foniatrii i
neuro jsme dopadli dobře, dět. psycholog byl pro mě/nás „odrazovým můstkem“ i když počátku
první návštěvy a vyšetření syna to bylo moje úplné dno.
„Tak začněte povídat….a je jedno, kde nebo u čeho začnete“„Já si myslím, že začlo u té autonehody
a…..“ ….a došla mi slova! Zhroutila jsem se!!! Nemohla jsem mluvit, myslet, téměř ani dýchat a já
zůstala před cizím chlapem jako naprostá troska.. Ženská, co se nedokáže srovnat a vyrovnat s tím,
co už bylo. Vždyť se přece nic nestalo!! Všichni jsme v pořádku!!!
Pan psycholog mě nechal se vybrečet a vypovídat, pak sundal si brýle z nosu, podíval se na mě a
velmi vážně povídá: „Vy jste ale zralá na psychiatra a začít brát antidepresiva a ve Vašem stavu, v
jakém jste, ne na půl roku, ale minimálně na rok.“ A vím, že to myslel opravdu dobře, protože jsem
potřebovala nějakou pomoc, něčeho se chytit, co mě „popostrčí“, abych se mohla znovu zařadit do
normálního života. Dostala jsem tel. č., vyšetření dopadlo celkem dobře, začali jsme se synem
chodit k logopedce a pomalými krůčky se jeho řeč začla zlepšovat…. Sice hodně pozvolna, ale dělo
se tak a já byla vděčná za každé slovo, nebo novou slabiku, kterou řekl…hlavně za slovo MAMI!
Ale co já?
Se mnou se děly tak šílené stavy a když už přemýšlíte, jestli to děti zvládnou i bez mámy….tak už
„bliká ten červený majáček“ ve vaší hlavě a je to krajní mez toho, co se dá unést…..
Tupě jsem po nocích koukala na internet, nešlo spávat….když se vám dítě budí několikrát za noc s
křikem a strachem, začne se znovu počůrávat, přestane jíst příborem a musí se všechno znovu učit,
už nemát sílu ani na ten spánek, byť jsem byla utahaná a vyčerpaná jako pes!!!
A proč jsem vám tohle všechno psala? Musela jsem, abych se dostala k samé podstatě toho, co vám
chci sdělit.
Při brouzdání FB jsem našla skupinky se šitím…..taky jsem první dva roky na SŠ šila a bavilo mě
to, pomáhala jsem dokonce doma i mamce a vzpomněla jsem si, jak dobře mi při tom bylo. A když
jsem viděla ty nádherné věci, co holky zvládly samy, začala jsem se o to zajímat. To odhodlání bylo
tak velké!! Začala jsem shánět sřihy – aspoň volné na netu nebo kdo mi co poradil a začala jsem
zkoušet. Každá jsme si asi prošla pokusem – omylem. Ale nevzdala jsem to. Hledala jsem
dál….návody typu „jak ušít….“ a narazila jsem na Ekozahradu Petry Macháčkové. Pamatuji si, že to
byl první Blog o šití, který se mi objevil a odsud jsem nejvíc čerpala!! Jak se mi rozvíjely
vědomosti a praxe v šití, začala jsem zjišťovat, že mě to hrozně naplňuje, uklidňuje…. a šila jsem a
šila!! Sice na starém Luczniku po mamce, ale no a co? 🙂
Pak přišla druhá kontrola syna u dět. Psychologa a jeho první věta mířila ke mně: „Tak co? Jak se
máte?“ „Já? Super!!“ Opět ten nevěřící pohled psychologa, který si asi musel myslet, že jsem si
před příchodem musela šlehnout 😀 protože jsem svítila jak sluníčko, po depkách ani vidu ani
slechu a před ním seděla naprosto spokojená žena a matka v jednom.
„Byla jste u lékaře, kterého jsem Vám doporučil?“
„Neeeee, nemusela jsem. Našla jsem si něco lepšího, než antidepresiva.“
„Tak to by mě zajímalo co!“
„Vy se mi budete smát, ale šití.“
„Šití?“
„Jo, začala jsem šít pro naše děti….. nejdřív bavlněné hračky a pak trička, tepláčky, mikinky…..a
tohle všechno mě dostalo z toho všeho. A navíc jsem ještě založila na fb skupinku o šití pro holky,
které mají jen obyč. stroj a ne overlock.“
„No tak to gratuluji, to jste jedna z mála těch šťatných, kterým se to povedlo. Mám radost…“ a na
jeho tváři byl upřímný úsměv…
Kontrolní vyšetření dopadlo zase o něco lépe. I syn se zase o kousínek zlepšil a hlavně se mu
prohloubil cit k bližním – to byl obrovský pokrok! Protože děti potřebují vědět, vidět a cítit, že je
milujete!! Pak vám to oplácí svou láskou, pokroky, zdokonalováním se a to je obr hnací motor pro
obě strany: jak děti, tak rodiče.
A samozřejmě jsem „onemocněla“ nákazou jménem LÁTKY 😀 co si budeme holky povídat! Je to
droga, ale ta zdravotně nezávadná…..a ano přiznejme si to, „jen“ finančně náročnější 🙂 Ale pak ty
krásy, co vycházejí ze stroje a děti je s hrdostí nosí….. A když pak slyšíte od učitelky nebo paní, co
jde kolem: „Jeee, kde ti maminka koupila tak krásné tričko?“ A vaše dítko se hrdě vyprsí a prohlásí:
„To mi ušila moje maminka!!“ tak se tetelíte blahem, štěstím a jste pyšná sama na sebe!
Nakonec jsem nezůstala jen u šití….. začala jsem se suchým plstěním a tvořím panenky Strážkyně
mateřství pro (nejen) nastávající maminky…. Pomáhají i tam, kde příroda neodpřála a žena si prošla
potratem…. Je to sice „jen“ plstěná postavička, ale vím z ohlasů, které mi chodí, že pomáhá zdolat
nelehké období, kterým si žena po potratu musí projít. A to je další věc či činnost, na kterou jsem
pyšná! Pomáhám tam, kde chlap prostě nemůže pomoct….protože jsem si tím prošla sama. Do
každé postavičky dávám kousek sebe a víry, že všechno zlé je pro něco dobré.
Plní se mi tak můj sen POMÁHAT TAM, KDE JE POTŘEBA….ale aby toho člověk mohl
dosáhnout, musí nejprve POMOCT SÁM SOBĚ, NAUČIT SE MILOVAT SÁM SEBE A
PŘÍJMOUT SEBE TAKOVÉHO, JAKÝ JE!

Ze srdce bych si přála, aby tento můj příběh byl i inspirací pro vás. Pro vás, které už neví kudy kam,
které už ani nevěří, že se může život zlepšit a znovu si nás štěstí najít.
Jde to, věřte mi 🙂

Hodně sil, lásky a víry v sebe samu vám ze srdce přeje Ema