Šicí stroj Lada L90 je kombinovaný šicí stroj – umí být klasickým elektronickým rovnostehem (s množstvím ozdobných stehů), nebo jde přestavět na vyšívací stroj. Díky Galanterii Čendulka, která ho ochotně zapůjčila, jsem měla možnost se s ním důkladně seznámit.

Na úvod musím říct, že jsem, co se rovnostehu týče, „stará škola“, elektronické stroje si předtím moji důvěru nezískaly, tudíž moje zkušenosti s nimi byly naprosto minimální. Ačkoliv jinak jsem celkem technický typ a elektroniky se nebojím, jsem radši, když stroji vidím „do útrob“, proto jsou mechanické šicí stroje mému srdci milejší. O to zajímavější bylo tedy moje oťukávání s touto elektronickou Ladou.

Návod je obsáhlý, ale velmi příjemně zpracovaný. Ostatně tak to mají myslím všechny Lady (kdysi jsem v rámci kurzu, který jsem vedla, zkoumala návod k jedné mechanické Ladě). Možná je to i tím, že nejde o překlad jako u cizích značek? Nevím…

Stroj jsem si tedy podle návodu připravila. Vše je krásně popsáno, a to jak v návodu, tak pomocí značek a obrázků na stroji. Spodní cívka se ukládá ve vodorovné poloze.

Horní nit je také vodorovně, špulku je nutné zajistit zarážkou (malou či velkou podle typu nitě). Na provlékání nitě je na stroji navlékač. Sice mi běžné provlékání nitě jehlou nedělá problém, ale i tak se mi tahle vychytávka zalíbila. Konec brejlení na špičku jehly 🙂

Když jsem se chtěla pustit do samotného šití, tak mě stroj drobně vypekl – dioda signalizující připravenost k šití svítila pořád žlutě místo zeleně, při stisku pedálu na mě stroj zuřivě pípal a šít nechtěl.

Bez jakéhokoliv chybového hlášení. Nápověda, co v takovém případě dělat, v návodu není. V takovém případě člověka zachrání křišťálová koule, nebo prodejce stroje. Naštěstí mám „na drátě“ pana Hoška, který hned poradil, že by mohla být lehce spuštěná páčka na knoflíkovou dírku. A opravdu to byl ten problém. Naštěstí jediný, takže jsem se mohla vrhnout do zkoušení všech stehů…

Tlačítek na stroji je sympaticky tak akorát – často používaná tlačítka (odstřih nitě, start/stop, zapíchnutí jehly) mají vlastní tlačítka, pro programování typu stehu a jeho vlastností (šířka, délka, napětí nitě) jsou tlačítka sdílená a funkce se přepíná. Ovládání mi přišlo velmi intuitivní, pochopila ho i pětiletá dcera 🙂

Poté jsem se vrhla na test šití úpletů. Prošití lemu se základním nastavením stroje dopadlo nic moc, na silném bambusovém úpletu to ještě jakž takž šlo, ale oboulícní merino bylo zvlněné opravdu fest.

Pomohlo snížit přítlak patky na minimum.

Na bambusu bylo pak prošití už téměř bez zvlnění, merino je tahavé a ještě pořád to není úplně uspokojivý výsledek, ale použitelné už by to bylo…

Trochu problém je při šití tahavého materiálu tam, kde steh tvoří nějaký jasný tvar, a vinou nedokonalého posunu se vzor úplně ztratí (i při nejmenším přítlaku patky).

Zde prošívání ve tvaru čtyřlístků na legínách v pase – je zde celkem pevná guma, díky které se látka posouvá dobře…

…a zde prošití spodního lemu nohavice, kde se čtyřlístky už téměř ztratily.

Při šití švů se u overlockového stehu šev trochu vytahuje (i přes snížený přítlak patky). Při použití třírovného stehu je šev pěkný, nezvlněný. Pokud se úplet netřepí, není třeba jej začišťovat a sešití třírovným stehem je dostatečné. Těmto problémům by ale určitě pomohla přidaná kráčející patka.

Dalším testem bylo prošití většího množství vrstev. Testovala jsem na silné džínovině a softshellu. Test na džínovině dopadl skvěle – 8 vrstev žádný problém. Na softshellu to bylo už o něco horší. Dvě vrstvy softu dával stroj skvěle i jehlou síly 80 (do té doby jsem ji použila univerzálně na vše a vše bez problémů). Se čtyřmi vrstvami si ale už neporadil a začal vynechávat. Výměna za jehlu síly 90 posunula limit na 4 vrstvy bez chybičky, 6 vrstev pak sem tam nějaké to vynechání zaznamenalo. Možná kdybych si ještě chvíli s výběrem jehel hrála, tak stroj přesvědčím. Na běžné ušití softshellových kalhot či bundy mi ale výkonnost přijde dostačující.

Ani 8 vrstev silné džínoviny není problém.

Ozdobné prošití skrz dvě vrstvy je zcela bez chybičky, vlevo nahoře je vidět první pokus o více vrstev s původní jehlou – tam stroj vynechával.

Se silnější jehlou (síla 90) už stroj prošil 4 vrstvy (nahoře) bez problému, 6 vrstev (dole) ale bylo už nad jeho možnosti.

Sešívání falešným overlockovým stehem ve švu je zcela bez problémů.

Poslední test prošití více vrstev se týkal quiltování. Sama patchwork ovšem nedělám, takže jsem poprosila babičku o odřezek z deky. Stroj šil pěkně, přišlo mi, že s nejnižším přítlakem patky se vrstvy posouvaly rovnoměrně, ale neměla jsem možnost ozkoušet na velkém kuse. Přidaná kráčející patka by quiltování určitě prospěla.

Vyšívací modul

Musím říct, že vyšívacího modulu jsem se bála ještě trochu víc. Přece jenom, s vyšívacími stroji nemám VŮBEC žádnou zkušenost (když nepočítám, že jsem na výstavě v Lounech fascinovaně pozorovala, jak to frčí). Stačilo se ale odhodlat, otevřít návod a postupovat krok za krokem.

Je potřeba si připravit vyšívací rámeček – každou látku (a tím spíš úplet, notabene s elastanem) je potřeba podložit vyšívacím papírem. Na vyšívání různých speciálních látek jsou pak různé vychytávky, folie, vlizelíny atd., to teď všechno popisovat nebudu. Látka s podkladem se zacvakne do vyšívacího rámečku, chce to trochu cvik, aby byla látka  opravdu vypnutá, mně se to nepovedlo úplně na 100%, ale asi to nebylo úplně tragické.

Stroj je potřeba maličko „přestavět“, ale proti přestavbě kombinace OL a COL je tohle fakt čajíček a pohodička. Místo stolku kolem volného ramene se nasadí vyšívací modul, vymění se patka, stehová deska a jehla a do stroje se dají speciální vyšívací nitě. Tím je stroj připraven.

Pak nastává fáze spojení s tabletem či chytrým telefonem, na kterém je nainstalovaná aplikace Stitch Pro. Toho jsem se bála asi nejvíc, protože ohledně chytrých zařízení jsem prostě konzerva a vystačím si na práci s notebookem a na telefonování s tlačítkovým telefonem O:-)

 

Ale aplikace je natolik jednoduchá a intuitivní, že nebylo co udělat špatně. Takže jsem  zprovoznila spojení mezi strojem a tabletem, otevřela aplikaci a vybrala si vzor k vyšívání, a pak už zmáčkla tlačítko START a koukala, jak to fičí 🙂

Po vyšití je pak potřeba přebytečný podkladový papír otrhat, vzhledem k perforaci, kterou výšivka provedla, to jde docela dobře 🙂

Vyšívání ovšem může i potrápit. Když se horní nit zachuchvalcuje pod deskou, není v podstatě žádný způsob, jak výšivku ještě zachránit. Abych látku vůbec dostala ze stroje, musela jsem ji vyndat z rámečku, ustřihnout, pak vyndat zbytek rámečku, odšroubovat desku a stroj vyčistit. Bohužel pak už není reálné pokračovat ve výšivce, takže pokud bych vyšívala přímo na nějaký hotový výrobek, bude mě to dost mrzet. Nicméně tohle čas od času prý udělá jakýkoliv vyšívací stroj.

Co se týče toho, co všechno stroj zvládne vyšít, tak v základní nabídce je relativně hodně přednastavených vzorů. V základní nabídce jsou také písmena a čísla. Prý jde nějak importovat i vlastní návrh, ale to už jsem nezkoušela.

Celkové dojmy

Abych tedy svoje dojmy shrnula, z klasického modulu jsem byla nadšená, jen mě maličko děsí ta bezmoc, když elektronika nechce šít a člověk zaboha nemůže přijít na to, proč stroj zuřivě pípá a nešije. Moc se mi líbí množství stehů. Nicméně tohle mají i běžné elektronické stroje.

Kombinace s vyšívacím strojem společně s cenou, která pro hobby švadlenku ještě není likvidační, je ale velmi zajímavá. (Samozřejmě vím, že určitě ne všechny hobby švadlenky si takový stroj mohou dovolit! Ale srovnám-li to s cenou běžného stroje a vyšívacího stroje dohromady, je to pořád velmi nízká částka.)

Tedy: kdybych velmi toužila po vyšívacím stroji (který ale využiji jen občas) a věděla bych, že zároveň potřebuji spolehlivý klasický stroj, půjdu do téhle Lady. Pokud bych ale s šitím začínala a přemýšlela, co pořídit, radši investuji do běžného šicího stroje a k tomu pořídím třeba overlock, ten je (podle mého čistě praktického názoru) pro šití mnohem užitečnější než možnost udělat si na oblečení nějakou tu výšivku.