Zdravíme všechny po návratu z naší letošní jediné dovolené, která byla krásná, ale krátká:)
Trávili jsme čas opět na Zvůli, na samotě v lese, v areálu úplně sami. Počasí celkem vyšlo, ač nás chytly 3 dny dost silných přeháněk a bouřek, krupobití, kolem chaty jsme kroupy mohly házet lopatou ještě 2 hodiny po bouřce:)
Ale 2 dny azuro a na koupání, až se mě to v mém stavu vlastně jinde než ve stínu nelíbilo:)
E-maily se střihy atp. vyřídím snad zítra, i když nás čeká shánění tašky do školy a oslavička narozenin u Jasmínky kamarádky… ještě mám naordinovanou do zítra dovolenou…
Večerní pohled na západním sluncem osvětlený břeh rybníka Zvůle. I přes četné deště jsme tento pohled viděli úplně každý večer při obligátní procházce kolem rybníka… A fotce se ten reál samozřejmě vůbec nevyrovná…
V Dačicích. Tímto zdravíme milou čtenářku, se kteru jsme se na ulici v Dačicích při dalším výletě (do lékárny:) potkali.
Podle bundy a lokýnek byly děti ze školky před nedavnem přesvědčeny, že je to holčička:)
Procházka hezky zelenkavým jarním dačickým parkem. Máme to tam rádi…
A ještě jednou i s kalhotama.
Všechny děti jsou stejné, a tak i naše dovolená byla prakticky od hřiště k hřišti:)
Tady antireklama na dvoucestný zip (jiný jsem při šití mikiny neměla, a jsem líná to přesívat, ale opravdu nedoporučuji!)
Na nohách má Kryštof další z řady kalhot z funkčního plátna z Unuodesign. Bez něj už na dovolenou v létě nikdy nejedu! Také jsem je došívala ve 2 ráno před odjezdem na dovolenou (stejně jako svoje kalhoty a tričko, ale nemám nafoceno…)
Dnes v lijáku se nakonec na stehnech namočily a během 10ti minut v autě byly opět suché. A i po tom slejváku (provazy deště) bylo plátno jen lehce vlhké, nestudilo, děti si nestěžovaly, kalhoty byly na stehnech jen trochu vlhké. Fakt super materiál. Softshellky, které jsme měli v Dačicích v parku a byly od louží na hřišti mokré, jsem sušila celý den, ale zase byly mokré jen zvenku, pravda:)
U hřiště v areálu ještě nepřidělali po zimní sezoně houpačky a klouzačky, tak jsme to řešili takhle, letem…
Idylka:)
Tenhle pařez jsme měli přímo u chatky, takže my s manželem jsme si dávali kávu a četli jsme si na verandě a děti si hned pod verandou hrály na pařezu, hodiny a hodiny. A pokud se zrovna nepraly o kyblíček, který jsme měli jen jeden, tak to byla dokonalá idylka:) Příště tam bude jeden kyblíček a 3 dětičky, dáli Pán Bůh… to bude mela:)
Výlet po Jindřichohradecké úzkokolejce parním vláčkem.
Groteska…
Při koupi jízdenek, když průvodčí vyslovil cenu, jsem málem omdlela. Děti se parní lokomotivy bály, jak hučí, píská a hnusně smrdí a kouří, když kolem projížděl motorový vláček, tak strašně toužily jet s ním (cena by byla určitě zlomková), z okénka se první polovinu cesty odmítly vyklonit, mašinku s kouřícím komínkem, jak projíždí romantickou krajinu, nechtěly vidět, slyšeli jsme jen “neci” “nebíbí to”). Nakonec se ale oba adaptovali a jízdu si užili. Až na ty následky, vlasy plné sazí a u obou záněty spojivek.
Úžasný výlet za ty prachy:) Teď jsem Kryštofovi přetaženému z cesty pustila jako obvykle na internetu videa parních vláčků a plakal, že nebíbí a nakonec akceptoval jen video s obyčejnými vlaky, co tu všude kolem nás jezdí.
Ale vzpomínat budeme dlouho:)
Nejvíc se to líbilo asi Rozárce, ta si spokojeně lebedila při houpání vláčku.
Zaražené děti u zavřeného okna:)
A tady první pokusy o koukání na tu ošklivou smardlavou mašinku:)
A u těhle fotek by bylo zajímavé mít video fotografky v 8. měsíci, jak tyhle fotky za jízdy loví:))) Myslím, že osazenstvo vagonu pak už víc sledovalo těhuli vlající z okna než nějakou stereotypní čoudící mašinku:)
Servisní zastávka…
A taky servisní odstávka.
Přepojování mašinky.
A ještě pokus na zpáteční cestě o foto s maminkou, Rozárka se už nevešla:)
Děti vláček nakonec zaujal, a tak si následující dny hrály neustále na mašinky. Nevíc je bavilo takhle jezdit jako vagónky za rodiči a šlapat jim na paty… GRRRR!
A opět reklamka na funkční plátno:)
Výlet na rozhledu u Jakuba – udělali jsme jim tam velký kšeft na vstupném, když tam dorazila jedna těhotná v nepoužitelné fázi dýchavičnosti kamkoliv hore, jedna s fobií z výšek, jeden lenoch a jediný, kdo ječel, že chce nahoru, byl Kryštof, který neplatí…
Tak alespoň zmrzlinu jsme si tam koupili…
Další hřišťové dovádění…
Opékání buřtů – to bychom nebyli my, kdybychom si nenaplánovali opékání na den, kdy byly na Zvůli několik hodin neuvěřitelné průtrže mračen, provazy deště a kroupy, které jsme v lese našli i 3 hodiny po bouřce.
Koupání nám poprvé za 5 let, co jezdíme na Zvůli vyšlo – po dva dni jako v létě, ač jsme tam byli zatím nejdříve ze všech pobytů.
Kryštofovi se první bosé nohy ve vodě a na hrubším písku “nebíbily”, ale po chvilce si zvykl a z vody nevylezl dvě hodiny, po dvou hodinách jen s hrozným jekotem a vztekáním, že už musíme domů vařit oběd. Byla jsem přesvědčená, že to odnese minimálně rýmou, ale nevypadá to:)
Naše tradiční dovádění s foťákem u Ďáblovy prdele.
Dnešní dopoledne v loužích. Pak se spustil liják a provazy deště, foťák dostal manžel pod bundu a šlus:)
