Chytla jsem trochu nerva, že do porodu nestihnu našít a připravit, co bych chtěla, tak jsem si vymyslela ještě větší blbost, jak trávit hodiny a hodiny času… podle psychologie práce je to přesně podle učebnic. Když člověk neví, co dřív, tak dělá něco úplně jiného, co vůbec dělat nemusí:)
Tenhle nápad mám v hlavě už 2 roky, tak konečně jsem jej realizovala. Původně jsem chtěla ušít Jasmínce na zakončení školního roku krásné šatičky, šila jsem půlku noci, celý den a došívala jsem těsně před odchodem na slavnost. Když jsem její šatičky viděla, tak bylo jasno – musím mít stejnou sukni, i kdyby čert na koze jezdil… Šila jsem s tím, že v ní půjdu z porodnice. Jenže… věci na cestu z porodnice mě bere manžel a dát manželovi nažehlenou sukni znamená v porodnici obdržet zmuchlané cosi v igelitce:-D
Výhoda sukně je, že se mi bude hodit ke všem šátkům na nošení miminka:-)
Výroba si žádá velkou trpělivost a trochu matematiky, dost jsem se potrápila, ale poslední kanýr své sukně jsem už dala na první dobrou:)
Mnoho barevných kousíčků, řezání a řezání… ale nakonec mě tohle šití v mém stavu přišlo vlastně prima, protože to jsou tak malé kousíčky, že jsem celé dílo vyrobila na malém Ikea stolečku a Ikea stoličce do koupelny, co mají děti v pracovně na kreslení:) Takže žádné plazení se po zemi a nahýbání přes břicho…
