S každým miminkem se moje cesta posune trochu dál a něco nového se učím. S Jasmínkou to byly látkové plenky a první originální oblečení na děti. S Kryštůfkem funkční těhotenské, kojící a nosící oblečení, s Rozárkou jsem se vrhla více do střihů a návodů. Učím se dělat videa, naučila jsem se několik grafických programů, propadla vášni fotografie…

Nyní přišel čas opět trochu změnit způsob své práce. Při 4 dětech a obratu mé poradny již není možno zvládat vše v jedné osobě. Proto bych vám ráda představila mou velkou pomoc v posledních dnech a zejména do budoucna. Je to má dlouholetá kamarádka Martina. Maminka 3 dětí, oddaná šití již mnoho let. Spolehlivá a velmi zodpovědná. Velmi ráda jsem jí svěřila část své poradny tak, aby vám byla k dispozici.

Poradna je určena především pro konzultace k mým střihům a najdete ji na e-mailu strihy@caramilla.cz. I přes to, že jsme nyní na dotazy dvě, je jich hodně, prosíme, než položíte dotaz, projděte si nápovědu a návody ke střihu. Občas se nějaká zapeklitost najde, mnohé začínáte a protože pro vás tu právě jsme, nebojte se ptát, také jsme začínaly, rády poradíme, pokud něčemu ve střihu nebo v šití nerozumíte.

Dotazy na objednávky (chyby v párování plateb a technické chyby v odkazech nebo střizích) dále směřujte na Petru (petra@caramilla.cz). Po porodu budu e-maily vyřizovat mnohem méně často, za to se předem omlouvám a prosím o odpuštění, přeci jen 4 malé děti a září bude náročné.

Svůj dotaz můžete položit též v poradně na Facebooku, kde je mnoho maminek, které rády poradí, prakticky s čímkoliv.

Prosím pište buď na Facebook do poradny nebo na e-maily uvedené výše. Ke komunikaci ohledně šití a střihů by neměly sloužit soukromé zprávy po Facebooku. Kvůli rozvětvené rodině, která bydlí daleko, komunikujeme celá rodina přes internet, mám internet zapnutý v telefonu neustále a vaše zprávy mi pak chodí opravdu neustále, v jednu v noci, v 6 ráno… navíc agendu poradny přebírá Martina a stejně bych vás poslala za ní. Vaše dotazy se snaží vyřizovat průběžně a pečlivě, pokud odpověď přesně neví, dotaz dostávám já.

Vážím si veškeré vaší podpory, budu tu i na dále pro vás, jen to pro mě nyní  bude celé hodně náročné a potřebuji si udělat více prostoru pro svou rodinu. Děkuji za pochopení i podporu, kterou mi velmi hojně vyslovujete. Za všechny e-maily i zprávy, ve kterých mi píšete jen poděkování nebo podporu. Ty klidně na e-mail pište, je to něco, co člověka unaveného žene dopředu, je to zpětná vazba, bez které tato práce nejde dělat.

I po porodu bych se ráda své práci věnovala, jak to půjde, mám mnoho předpřipravených střihů a mnoho hodin natočeného videa a nafocených návodů. Bude, co zpracovávat. Až si režim sedne a rodina se zapojí více do péče o děti, ráda bych si nechala pár hodin v týdnu odděleno na práci. Ale uvidíme… práce mě rozhodně moc baví!

Nyní bych vám ráda představila Martinu. S Martinou se známe od doby, kdy jsme obě měly jen jedno malé miminko a propadly jsme šití na sebe i na děti. Tenkrát jsme se spojovaly ještě s dalšími maminkami a objednávaly po 10 kg látky z velkoobchodu, abychom se k  nim vůbec dostaly. Počítaly jsme každou korunu za metr. Možná tomu dnes někdo nebude věřit, ale softshell byl tenkrát nový pojem, byly jsme rády, že kromě černé jsme sehnaly zelenou, a za obyčejný zelený softshell se tenkrát platilo k pěti stovkám. Bambus byla novinka, kterou jsme objevovaly. Postupně jsme propadly merinu. Moc ráda na tu dobu vzpomínám, většinou s úsměvem na rtech…

Jak a kdy ses dostala k šití? Čím jsi začínala?

Na podzim to bude přesně 10 let, kdy jsem se “chlubila”, že moje šicí výbava se vejde do jedné krabičky od Energitu. Čítala černou a bílou nit, dva špendlíky, jeden zavírací špendlík a jednu jehlu. O dnešním stavu radši mluvit nebudu, to by bylo na hodně dlouho 🙂

Jezdila jsem v té době na tábory, kde bylo potřeba si každý rok vytvořit tématický kostým. A ostatní to brali hodně vážně, takže jsme se každoročně hecovali, čí kostým bude autentičtější. Několik let mi kostýmy šila moje babička, pak jí ale už ruce přestaly sloužit a zůstalo to na mně. Ten rok byl zrovna tématem středověk. Sedla jsem tedy k internetu a našla si střih na dámské šaty princesového střihu se zvonovými rukávy (zkušenější švadlenky už jistě tuší, že to není zrovna začátečnická záležitost). Neměla jsem střih s rozměry, vygooglila jsem jen přibližné tvary střihu, tak jsem chvíli počítala, nějak to nastříhala, na maminčině stroji sešila, někde zabrala a – světe div se – ono to vyšlo a šaty sklidily na táboře velký úspěch. To mě nakoplo a začala jsem zkoušet šít další a další kousky.

Učila ses šít sama, nebo ses zúčastnila nějakého kurzu?

Nejdřív jsem šila sama metodou pokus-omyl, ale toužila jsem se naučit něco víc. V té době jsem měla dobře našlápnuto na akademickou kariéru komputační lingvistky a byla jsem opravdu přesvědčená, že v tom je moje poslání. Studovala jsem lingvistiku na FF UK a informatiku na MFF UK, ale začala mě dohánět nějaká krize, kdy jsem si uvědomovala, že možná věnuji život odbornému výzkumu s těžko odhadnutelnou reálnou užitečností, a sílila ve mě myšlenka, že bych se potřebovala vedle toho věnovat i něčemu, na čem je užitek vidět hned. Zeptala jsem se tedy svého muže, zda by měl doma raději cukrářku nebo švadlenu, a on řekl, že švadlena mu přijde praktičtější. A bylo rozhodnuto. Našla jsem si v Praze Školu šití, kde se dal absolvovat celoroční rekvalifikační kurz. Byl to moc příjemně strávený rok, byť jsem přebíhala mezi FF, MFF a kurzem a na přednáškách matematické analýzy ručně došívala úkoly na šití (což bylo opravdu vtipné, už tak jsem tam jako jedna ze 3 holek v okruhu 100 studentů byla dost za exota). Kurz jsem v červnu úspěšně zakončila rekvalifikační zkouškou. V dalším roce jsem pak ve Škole šití vychodila ještě půlroční kurz konstrukce střihů.

Takže ses vše naučila na rekvalifikačním kurzu?

Paradoxně to nejdůležitější, co mi kurz pro dnešní praxi přinesl, bylo poznání, že existuje overlock 🙂 Kurz je totiž koncipován pro klasické dámské krejčové, ale já nechtěla šít kostýmky, nýbrž věci pro každodenní nošení a také pro děti – první svoje dítě jsem čekala už v době kurzu konstrukce střihů. Pořídila jsem si tehdy svůj první overlock a začala šít z úpletů. A protože o tom jsme se na kurzu moc neučily, bylo to zase metodou pokus-omyl. Střihů na děti v té době moc nebylo – všechno jen styl Burda, ale praktický střih na bodýčko, tričko, dupačky, to bylo dost nedostupné (myslím, že Ottobre bylo, ale rozhodně ho neměl každý druhý český e-shop). Takže jsem se naučila dělat si i svoje dětské střihy.

V současné době se tedy zabýváš čím?

Když jsem začala šít na zakázku, šila jsem to, o co byl mezi kamarádkami a jejich kamarádkami největší zájem – a to bylo funkční oblečení z merina.  Zároveň zkouším šití i z dalších materiálů, přírodních i umělých funkčních. Moje výrobky většinou nehýří barvami a aplikacemi, snažím se o co nejjednodušší a cenově nejdostupnější výrobky.

A ještě něco dalšího děláš?

Nevydržím u jedné činnosti, takže když mě přestalo bavit jen sedět za strojem – tedy aby to nevypadalo, že se šití věnuji 8 hodin denně – především jsem stále maminka na rodičovské dovolené, ale i tak mi to šití přestávalo jako relax od dětí stačit – napadlo mě, že bych mohla lidi učit šít. Protože ale nemám prostory pro vedení pravidelných kurzů, vymyslela jsem formát individuálních kurzů, kdy za zákaznicí přijedu domů a během 3 hodin projdeme, co její stroj umí, jak se ovládá, vyzkouší si různé druhy šití a pak rovnou ušijeme nějaký malý výrobek. Nejvíc mě těší příběh jedné mladé maminky, která měla stroj víc než rok doma ve skříni, protože se jí nepodařilo navléct nit, a po kurzu se rozjela tak, že má dneska už vlastní značku oblečení.

No a ještě nekončím. Podobně jako ty jsem potřebovala mít výrobky hezky nafocené, takže jsem si pořídila zrcadlovku. To jsem netušila, že na fotografování může vzniknout podobná závislost jako na šití 🙂 Takže dneska se věnuji kromě šití a kurzů také fotografování. Nejraději fotím děti a jejich emoce v přirozeném prostředí a běžných situacích. Jak nad tím přemýšlím, máme hodně společného. Ale stříhat video (zatím) neumím 😉

A čím relaxuješ?

Když zrovna nešiji, neučím nikoho šít, nefotím, neupravuji fotky a ještě mi moje děti dají prostor se věnovat něčemu kromě nich… (ano, tahle situace nenastává často) …tak se hrabu v rodinné historii (posedlo mě sestavování rodokmenu), nebo hraji deskovky (je-li s kým a není-li zrovna přítomen žádný malý záškodník), nebo si sednu k nějaké příjemné knížce. Nejlepší relax je pro mě ovšem pohyb. Gymnastika (na kterou bohužel už na malém městě není příležitost), tanec, ale i třeba volejbal…

Děkuji, Martino, za rozhovor a za tvou pomoc.